Muzikoterapie

Muzikoterapie

...když člověk zpívá, uvolňuje hlasivky, a tím i emoční bloky. Každý máme v krku (v hlasivkách) šamana a léčitele, jen kdyby nám o nich řekli (i když takoví Valaši a jiní Moraváci o tom něco intuitivně vědí). Spektrum frekvencí v (neškoleném) hlase každého člověka je neobyčejně široké, se spoustou tzv. alikvotů, a každé zazpívání tak "dolaďuje" v těle příslušné, nezvládnutými emocemi "rozladěné" tkáně, procesy, orgány (viz bioakustika). Jenže většina populace přestala zpívat, protože ti studovaní řekli, že je to falešné, že se to nesluší, že zpívat umí jen Margita nebo Gott. A na konzervatořích naivním a posléze poslušným zájemcům hlasy "čistí" do téměř sterilní čistoty.

Existuje jeden druh hudby, který by mohl a měl spolehlivě zklidnit každého člověka: jeho vlastní zpěv. Jedním z největších objevů současnosti je úkaz, který každý známe, když se při zatloukání hřebíku do zdi praštíme kladívkem do palce. Použijeme hlasivek, abychom se zklidnili a abychom urychlili prces hojení: zařveme aúúú! Uvolníme-li totiž hlasivky (mručením, zpěvem nejlépe táhlých písní, manter, nebo samohlásky ááá), uvolníme i emoční bloky. Tohle velmi dobře fungovalo ve středověku. Tehdy byla průměrná délka života asi třicet pět let. Ale ti, kteří hodinku a víc denně zpívali (např. mniši v benediktinských nebo jezuitských klášterech) se dožívali sedmdesátky.

Muzikoterapie

I když i v Evropě se již pozornost lékařů a terapeutů obrátila k hudbě, respektive ke zvukům, které léčí, stále jde jen o terapii. Otázka ovšem stále trvá: co kdybychom přestali jen "léčit" a napravovat, co bylo pokaženo, a prostě používali "zpěv" a hudbu preventivně (aby k žádným nemocem nedocházelo)?

Shrňme to: hudba rozvíjí mozek dítěte i dospělých (hudebníci mají více šedé kůry mozkové a některá centra mají abnormálně vyvinutá). Propojuje mozkové hemisféry. Vyživuje nás elektrickou energií a dobíjí pomyslné baterky našeho mozku. Ovlivňuje příznivě většinu procesů lidského těla. Umí zpomalit tep, snižuje tlak krve, harmonizuje psychiku, regeneruje tělo. Preventivně dolaďuje, abychom nikdy neonemocněli.

Hudba je skutečně lék. Tedy, hudba kdysi bývala, a opět může být lék. Ale ne ta symfonická, hlasitá, složitá. K tomu, aby opět léčila, nepotřebujeme hudební školy, nepotřebujeme symfonické orchestry, nepotřebujeme léta studia a drezůry. Kupodivu stačí jen roura, tibetská mísa, buben, vlastní hlas. Tedy to, co měli i naši prapředci...

Vlastimil Marek z knihy „Co je za hudbou?“

Rozhovor o muzikoterapii

Václava Kořínka se ptá Jiří Šobr - Český rozhlas Plzeň